Milí čtenáři a čtenářky,
Vy, co máte děti, mi jistě dáte za pravdu, že rodičovství přináší spoustu stresu. Když se vám narodí dítě, už nikdy se o něj nepřestanete bát. Jak se postupně rozvíjí, obavy mění svůj obsah. Od počátečního „bojím se, abych mu neublížila“, „jak ho držet správně“, „proč pláče“ se postupně stává „aby se nemajznul do hlavičky“, „aby mu to neuklouzlo“, „nemůžeš jíst molitan“ a již tradiční „proč pláče?“
Kamarádka, co má starší holčičku, mi kdysi mezi řečí říkala, že se jí obrátil život vzhůru nohama, když se stala matkou. Tenkrát jsem to nechápala, nyní vidím, jak velká pravda to je. Najednou se vše točí kolem dítěte, ten malý uzlíček kompletně určuje váš život, vše děláte s ohledem na něj. Postupem času jsem začala zjišťovat, že potřebuji i jiné aktivity, než „jenom dítě“. Jak jsem psala zde, rozhodla jsem se začít studovat a byla jsem se loni podívat na pár přednáškách na zkoušku.
Malého jsem dala babičce a vyrazila do školy. A najednou to celé pro mě získalo nový rozměr, najednou jsem po dlouhé době dělala něco sama za sebe, sama jsem se rozhodla, kdy si dám kafe (a ne když malej spí), sama jsem si rozhodla, kde a jaký si dám oběd (a opravdu nechutnal jako ten ze školní jídelny)… Ta volnost mi učarovala a když se babička nabídla, že zase pohlídá, hned jsem souhlasila a našla si další přednášky, na které můžu jet.
Sama jsem si přišla na poučku, kterou již objevily generace maminek přede mnou. Je zkrátka fajn něco dělat bez dítěte. Nepopírám, že chvilky s dítětem jsou taky fajn, ale někdy toho je zkrátka moc a vypadnout z každodenního kolotoče povinností, papání a kakání je podle mě léčivé. Proto se neméně těším na soboty, kdy moji kluci odjedou za babičkama a já mám volno. Ano, většinu času věnuji vaření a uklízení, ale nechávám si i chvilku pro sebe, třeba psát, číst nebo háčkovat. Prostě relax. A to je přesně to, co každá máma potřebuje, odpočinout si, dobít baterky.
Abych vám (a sobě) ujasnila, jak velký kotrmelec příchod dítěte znamená, vytvořila jsem tabulku, kde jsou mé aktivity před dítětem a s ním. Protože mi občas není dobře, zahrnula jsem tam i tyto své stavy. Zrovna před deseti minutama mi nebylo dobře, cítila jsem, že se na mě vrhá panická ataka a tak jsem šla něco dělat, tedy psát tento článek. A už se cítím zase líp. Na úzkosti mi nejlíp zabírá prostě něco dělat, zaměstnat hlavu, nedovolit sama sobě soustředit se na úzkost, ale odvézt pozornost na něco jiného. Třeba když mi bylo před Vánoci ultra blbě, tak jsem šla dělat těsto na perníčky. Proč? Protože jsem měla máslo vyndané z ledničky. A jak jsem se soustředila na ten recept, udělalo se mi líp, stejně jako dneska.
Tak vám přeju, ať se se stresem a jeho důsledky (úzkosti) naučíte pracovat, protože to je něco, co za vás žádný prášek neudělá, to musíte sami. Třeba podle pár rad, které jsem ukryla do tohoto článku. V komentářích mi dejte vědět, jak vám to jde.
A na závěr slibovaná tabulka.
