Jak se člověku změní styl modliteb, když se mu narodí dítě? Radikálně. Najednou máte opravdu někoho, kdo potřebuje vaše modlitby, kdo potřebuje Boží blízkost více než vy. Ale tím, že se za toho svého drobečka modlíte, se přibližujete k Bohu i vy sami, protože modlitba je komunikace s Bohem.
V každodenním shonu nemám moc času na dlouhé modlitby, od té doby, co jsem matkou, se modlím většinou velmi úsporně. Až nedávno jsem si všimla, že většinou Boha prosím: „prosím, ať hezky spinká,“ „prosím, ať je brzy zdravý“, „prosím ať s ním sejdu schody v pořádku.“ A tak jsem si začala hledat i krátké chvilky k vděčnosti. Na chvilinku se zastavit a poděkovat. „Díky, že je zdravý, díky, že se nic nestalo, díky, že hezky spinkal, díky, že hezky baští a roste.“ Tyhle chvilky vděčnosti jsou trochu náročnější v tom, že se musíte zastavit, nadechnout a popřemýšlet nad vším tím dobrým, co se stalo, čím vás Bůh obdaroval, co vám dopřál. Ono není dobré v modlitbě jenom o něco prosit. Prosba i děkování jsou stejně důležité, možná je vděčnost ještě důležitější.
To byla jedna z prvních věcí, co mě naučil krátce po křtu můj kmotr. Děkovat za to, co mám. Když mi o tom říkal, cítila jsem se hrozně, že vlastně po Bohu pořád jenom něco chci a zapomínám děkovat. Později v Církvi bratrské, kde jsem se naučila modlit nahlas, jsem se dozvěděla, že je dobré v úvodu modlitby nejprve Bohu poděkovat a pak až prosit, za sebe a za druhé. Tahleta chvilka vděčnosti, pokud se stane vaším návykem, dokáže být velmi léčivá.
Máte pocit, že nemáte za co děkovat? Že máte v životě jen samá trápení? Máte kde bydlet? Máte doma teplo? Máte co jíst? Máte kde spát? Máte zdravé nohy? Jak žijeme v blahobytu, lehce zapomínáme, jak se vlastně máme dobře a mnoho věcí se nám stává samozřejmostí. Svému kmotrovi jsem také tenkrát říkala, že nevím, za co děkovat. Tak třeba za to, že máš úžasné rodiče. A to je velká pravda, jen mě to nikdy nenapadlo, jak velký dar to je.
Zkuste si nastavit pravidlo, že každý večer před usnutím Bohu poděkujete za to, že byl s vámi uplynulý den. A i pokud se vám už nic jiného ten den nepodařilo, i toto je důvod k vděčnosti. Byl s vámi. I když si to většinou neuvědomujeme, Bůh je s námi. I když často ve svém životě jedeme na autopilota, Bůh je s námi. I když děláme chyby a špatná rozhodnutí, Bůh je s námi. Buďme za to vděční, to je první krok. Dalším krokem je pozvat vědomě Boha do svého života a hledat jeho vůli. Ale o tom napíšu zase jindy.
Ještě jednu důležitou věc bych v dnešním článku o modlitbě chtěla zmínit. Někdy se můžeme dostat do situace, kdy jsme natolik vystresovaní, úzkostní, depresivní, že se nedokážeme modlit. Mám jednu radu, kterou jsem dostala od své známé ve sboru. Když nevíte, jak se v danou chvíli modlit, tak pouze opakujte jméno Pána Ježíše. Je to mocné jméno a jenom jeho vyslovením a opakováním si můžete v krizové situaci pomoci. Jednak vás Pán Ježíš slyší a jednak se trochu zklidníte, protože si uvědomíte, že je s vámi, že je vám nablízku a působí.
Když jsem si na podzim procházela panickými atakami, musela jsem se velmi učit a soustředit na to, abych vůbec ve všem tom zavalení úzkostí dokázala myslet na Boha. Měla jsem mozek natolik zaměstnaný strachy a obavami, že jsem prakticky nedokázala myslet na nic jiného. Pro tyto případy je fajn si někam, kam často koukáte, napsat „pomodli se, mysli na Boha“. Sama vím, že někdy to je opravdu těžké, prošla jsem si v minulosti depresí, kdy mi zmizela má krátce objevená víra v Boha. Pokud vám nejde modlit se, nenuťte se do toho. Ono to někdy opravdu nejde, chvíli vyčkejte a ona se vaše víra zase vrátí, tak jako se to stalo mě.
V závěru bych vám chtěla popřát, abyste dokázali být Bohu každodenně vděční za to co máte. Přeji vám, abyste cítili Jeho přítomnost každý den. Přeji vám mnoho vyslyšených modliteb. V komentáři mi můžete napsat, jak to s modlitbou máte vy.