Dneska bych chtěla napsat tak trochu jiný příspěvek a ač to z názvu nepoznáte, bude o smrtelnosti jednoho každého z nás. V běžném životě si svou vlastní smrtelnost raději nepřipouštíme a vždy nás tak trochu zaskočí, když se s ní setkáme ve formě smrti blízkého člověka, který nám chybí. Mě loni začátkem října umřel děda. Ve 83 letech, měl hezký život, ale… Já se s tím nemůžu stále nějak porovnat, jak bydlel na druhém konci republiky, tak mě stále napadne, že bychom ho měli navštívit a on už tu není. Poplakala jsem si na pohřbu, rozloučila jsem se s ním, ale tam uvnitř mne je stále takové to bolavé místečko, tolik věcí bych mu chtěla ještě říci, měla jsem ho moc ráda.
No a dnes můj synek slavil své první narozeniny, byla to moc hezká oslava v rodinném kruhu a přijela i 92 letá manželova babička. A Ládíček se s ní mazlil, bylo úžasné to vidět, bohužel se mi nepodařilo ten vzácný okamžik vyfotit, jak se tulí ke své prababičce. Ale proč to všechno píšu, prababička na začátek oslavy téměř nedošla, zlobí už jí nohy a manžel jí musel hodně pomáhat dojít z auta do kavárny. No a když jsem jí chudinku statečnou viděla, jak se belhá, aby si užila narozeniny s pravnukem, padlo na mě ouzko. Protože jsem si uvědomila právě tu smrtelnost člověka, se kterou se příliš často nesetkáváme. Jednomu človíčkovi je sotva rok a druhému skoro 100. Babička je veselé mysli, jakmile se posadila, byla to zase ona, milá usměvavá babička. A moc si vážím toho, co podstoupila, aby mohla být na oslavě narozenin.
Je to takové nepopulární téma a i mě se o něm těžce píše. Ale je to tak, každý máme nějaký čas, kdy tu jsme a nemůžeme si život prodloužit ani o minutu. Tak děkuji Bohu, že si naše milá babička mohla užít oslavu se svým zatím jediným pravnoučetem. A vlastně mi tak přichází na mysl, že smrt mladého člověka je tragédie, ale pokud člověk odchází „syt dnů,“ tak je to vlastně docela pochopitelné, nikdo z nás tu nemůže být věčně. Já vlastně tím, že mi umřel děda, mám tohle místo ještě docela bolavé a asi proto se mě to tak dotklo, ale když si tak nad tím teď při psaní přemýšlím, tak je třeba se s tou smrtelností setkávat, sebe i druhých. Protože třeba to, že mi letos bude 35, je pro mne také takové uvědomění, stále mi přijde, že mi nedávno bylo cet a teď už skoro čtyřicet 🙂 Takže si říkám, že je třeba se ještě pustit do plnění snů, dokud mám ještě sílu na realizaci.
Máme u nás ve městě paní, která loni oslavila 106 let. Sice už moc nechodí, ale myslí jí to stále dobře. Nepočítám s tím, že bych tu já kdy mohla tak dlouho být, ale je fajn se takhle čas od času zastavit a prohlédnout si ten svůj život z nadhledu s vědomím, že někdy taky skončí. Tak abych pak ve stáří nelitovala toho, že jsem neměla odvahu se pustit do plnění svých snů. Mým snem bylo mít rodinu a děkuji Bohu za to, že mi tento sen splnil na 100%. Dalším mým snem je mít práci, která mě naplňuje a baví. Tak na tomhle snu teď usilovně pracuji a doufám, že se mi podaří ho naplnit. Jaké sny máte Vy? Co byste si chtěli ještě splnit? Ať jste v jakémkoliv věku, přeji Vám, ať Vám Pán dá odvahu se do plnění snů pustit, protože to za Vás nikdo jiný neudělá. A babičce i Ládíkovi přeji ještě nějaký čas spolu.