Můj příběh

Je mi 33 let, jsem velmi čerstvá maminka a víc než polovinu života žiji se závažnou duševní nemocí.

Vystudovala jsem sociální práci na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Mám za sebou více než tři roky doktorského studia a mým tématem byla spiritualita lidí s duševním onemocněním. Doktorské studium jsem kvůli nemoci dvakrát nedokončila a rozhodla jsem se, že věřícím lidem se zkušeností pomohu jinak. Právě svou zkušeností.

V roce 2013 jsem společně se svými spolužáky rozjela projekt Kultura i pro Tebe, který zpřístupňoval kulturní zážitky lidem s duševním onemocněním, kteří někdy nemají mnoho financí ani přátel a mohou se cítit tak trochu odstrčení od kulturního života. V rámci projektu vznikla skupina lidí se zkušeností i bez ní a společně jsme navštěvovali různé kulturní akce. Za necelý rok prošlo projektem více než 150 lidí, mnozí z nich opakovaně a navázala se i dlouhodobá přátelství.

V roce 2017 jsem si udělala kurz peer konzultanta a začala jsem rozjíždět uživatelské hnutí v Jižních Čechách. Také jsem se aktivně zapojovala do dění okolo reformy péče o duševní zdraví. Vznikla uživatelská skupina NaHlas, která zapojovala lidi se zkušeností do reformního dění. Aktivně jsem se podílela v zavádění reformy na krajské úrovni. Během studia i po něm jsem hodně věnovala dobrovolnictví v oblasti duševního zdraví, spolupracovala jsem s Fokusy a dalšími neziskovými organizacemi.

Mezi léty 2019 a 2022 jsem pracovala pro Národní ústav duševního zdraví v iniciativě NaRovinu jako regionální specialista a peer lektor v reformním projektu Destigmatizace. Formou zážitkových programů jsme vzdělávali různé cílové skupiny (rodinní příslušníci, sociální pracovníci, zdravotníci) i samotné lidi se zkušeností s duševním onemocněním. Moje úloha byla veřejně sdílet svůj příběh na různých besedách a přibližovat život s nemocí, jak se cítím, co prožívám, čeho se obávám. Ale také jaká mám práva a jak mohu vykročit na cestu zotavení.

A co ty díry mezi tím? To jsem právě opakovaně bojovala s nemocí a často nebyla schopná vstát z postele. Dřív jsem se za tyto své stavy styděla a moc jsem o nich nechtěla mluvit před lidmi, ale jeden kamarád mi řekl, že je právě důležité říkat, že jsem rok a půl ležela v posteli. Ano, je to součástí mé nemoci, že zkrátka někdy nedokážu normálně fungovat a třeba musím být hospitalizovaná. Ale tak to prostě je, díky této své zkušenosti dobře vím, že člověk v depresi není líný ani neschopný, ale že prostě nemůže. A nakonec jsem z té postele vstala a to hned několikrát. A vím, jak na to.

Takže pokud se zrovna trápíte tím, že se Vám něco nedaří – mě se taky nedařilo a moc dobře to znám a rozumím tomu. Nyní jsem v remisi, tedy období bez příznaků, naposledy jsem byla hospitalizovaná v roce 2016 a to hned dvakrát. Rok a půl dlouhá deprese skončila začátkem roku 2018. Neříkám, že je každý den růžový, ale žiji celkem spokojený život a dokázala jsem znovu vstát a vrátit se do života a můžu s tím pomoci i Vám.