Moje zkušenosti s vírou

Mnohokrát jsem už vyprávěla svůj příběh nebo jeho část a pokaždé je to jiné. Zde se zaměřím na svůj příběh z hlediska mé víry. Čím začít?

Třeba když jsem téměř nedokončila střední školu, protože jsem byla v jednom roce třikrát hospitalizovaná? A do školy jsem skoro nechodila. Díky důvěře vyučujících jsem dostala šanci ve studiu pokračovat a zvládla jsem to! Začátek mojí nemoci byl velmi těžký, pro mne i pro rodiče. Nevěděli, co se se mnou děje, jak se chovat, jak mi pomoct. Musela jsem opakovaně do nemocnice, protože mé stavy se bez toho zvládnout nedaly. Postupem času jsem se já i mí blízcí učili s nemocí žít.

Odmaturovala jsem a šla jsem za svým snem studovat žurnalistiku. Ale studium bylo tak náročné, že jsem se po prvním semestru zhroutila a skončila opět v nemocnici. Na radu doktorů jsem školu ukončila. Řekli mi, že je to výběrová škola a že o studenty mého typu nemají zájem.

Začala jsem tedy studovat sociální práci. Na teologické fakultě. Ač nevěřící, koupila jsem si Bibli a zapsala si do ní, kdy a proč jsem si ji koupila. Studium bylo mým prvním kontaktem s vírou a věřícím prostředím. Zpočátku jsem se toho bála, pocházím z nevěřící rodiny. Během studia jsme měli jednou za semestr jeden náboženský předmět. Takže jsem postupně vstřebávala informace o Bohu, o Bibli, o morálce.

Během studia na studijním pobytu mě opět zastihla má nemoc a strávila jsem pár týdnů na psychiatrickém oddělení. Propustili mne ne úplně zotavenou a trvalo mi delší dobu, než jsem se srovnala. Naštěstí jsem studovala v prostředí, kde pro to byl dostatek pochopení a tolerance.

V rámci studia jsem přečetla knihu Člověk a svět očima Bible. A wau, zaujalo mě to. Tady vidím první momenty své cesty víry. Přečetla jsem si, že Ježíš ve své velkorysosti počítá i s nevěřícími. To mě dostalo. Já jsem ve svém celém dosavadním životě nepočítala s Ním, ale on počítá se mnou!

No nějakou dobu to ve mě zrálo, pár let. Ke konci magisterského studia jsem se skamarádila s věřící spolužačkou a začala jsem chodit na katolické bohoslužby. Jen tak nezávazně. Neklekala jsem. Nekřižovala jsem se. Jen jsem tam byla. A jednou mě Pán oslovil. Po bohoslužbě jsem řekla kamarádce: „Moniko, chci se nechat pokřtít.“ A bylo to, tím začal můj život víry. Dnes zpětně to vidím jako moment obrácení.
Začala jsem chodit na přípravu ke křtu pro vysokoškoláky. Na pár týdnů jsem odpadla kvůli depresi a zdánlivé ztrátě víry. Ale v roce 2015 jsem byla pokřtěná v katolické tradici, takže mám i kmotra.

V roce 2016 přichází velmi těžká ataka s psychotickými příznaky a dlouhou hospitalizací. V té době studuji doktorát a velmi se mi daří. Bohužel, 7 týdnů v nemocnici a následný propad způsobuje ukončení mého dosavadního stylu života. Vracím se ze svého bytu zpět k rodičům, přerušuji studium, jsem na pracáku. Skoro bych řekla, že už nemůže být hůř. A právě v tomto těžkém období, ještě na propustce z nemocnice mě kamarádka vezme do Církve bratrské.

Pamatuji si, když jsem tam byla poprvé, nikdo nás tam neznal a přesto mě tam čekalo velmi vřelé přijetí. Poprvé jsem se modlila nahlas před lidmi. Ostatní měli zájem o mě a mé pocity. Zalíbilo se mi tam. Následovalo dlouhé období deprese, kdy jsem žila ve městě, kde jsem neměla žádné přátele a právě církev mi poskytla milé bratry a sestry, kteří o mě měli zájem. Začala jsem tam chodit, i když nepravidelně.

Na podzim téhož roku jsem byla opět hospitalizovaná. A začala jsem objevovat, jak může víra a společenství pomoci člověku bojujícímu s depresí, osamělostí a beznadějí. Začala jsem si budovat vlastní cestu k Ježíši. Začala jsem ho zvát do svého života, modlit se, číst Bibli.

A díky víře se mi podařilo vrátit se zpátky do života. Jak? Změnou perspektivy (můžete se mě zeptat). V roce 2019 jsem se stala členkou Církve bratrské. Od té doby pracuji na tom, abych opravdově žila svůj život před Bohem i druhými lidmi. Buduji společentví, aktivně se účastním dění u nás v Církvi. Díky těmto svým zkušenostem znám katolické i protestantské prostředí.

Byla jsem 8x hospitalizovaná na psychiatrickém oddělení.

Mám zkušenost s omezovacími prostředky.

Beru již 17 let psychiatrické léky. A jsem s tím srovnaná.

Mám nepříjemné nežádoucí účinky, ale beru je jako nutné zlo.

Mám zkušenosti s psychotickými příznaky.

Díky víře se mi podařilo zvládnout dlouhá období deprese.

Žiji aktivní život ve společenství církve.

Mám zkušenost s katolickým i protestantským prostředím.

Znám osobně mnoho věřících lidí s psychickými problémy.

Dokáži pomoci i Vám.