V předminulém článku jsem slibovala, že se někdy zaměřím na mateřství a obavy s ním spojené. Tak včera můj miláček snědl molitan. Dostali jsme křesílko a byl prasklej potah a on si normálně dvakrát ukousl. Už má 4 zuby a hryzat tedy umí. Mělo mě varovat podezřelé ticho z ohrádky, zbystřila jsem ale, až když se začal dusit. Mám nakoukanou první pomoc, kdyby se dusil jídlem no a tak jsem z něj ten molitan vyklepala. Zcela v šoku jsem ho dala zpátky do ohrádky, ale nezkontrolovala jsem, zda tam už žádný další molitan není. A světe div se, dusil se molitanem podruhé, začalo to tím, když jsem se mu ho snažila vyšťourat z pusy a místo toho ho posunula ještě hlouběji do krku.
Takže to byl v kostce včerejšek. Pravidelně se něčeho podobného obávám, ale manžel mě uklidňuje, že moje scénáře se z 95% nevyplní. Tak včera jsem si vybrala těch 5%. Jako počítám, že ta procenta porostou, protože už se staví – o cokoliv včetně pohyblivých předmětů. A až začne chodit, tak to bude teprve paráda. Jako vzorná (úzkostná) matka mám už asi půl roku přichystanou lékárničku, no zatím nebyla potřeba.
Ale abych se dostala k tomu, čemu se chci věnovat, a to jsou mateřské úzkosti. Jako psychicky nemocná matka jsem byla celé těhotenství pod dohledem a bylo mi moc dobře, fakt pohoda, klidně tam mohl ještě měsíc zůstat. Ono popravdě mě nervovala akorát moje mamka, která pletla, háčkovala a nakupovala ostošest. Já se bála toho okamžiku, kdy se narodí, takže jsem jí musela poprosit, aby si ty věcičky schovávala u sebe doma, protože jsem absolutně neměla náladu pořizovat výbavičku. Prvních pár kousků jsme podědili až kolem Silvestra, kdy už jsem byla poněkud nervózní, že doma stále nic nemám. Ale ono ostře sledované těhotenství bylo moc fajn, asi díky drahým vitamínům se mi kromě rostoucího břicha nic moc nedělo.
Porod byl v pohodě (rodila jsem císařem, měla jsem skvělého anesteziologa), v porodnici jsem měla večer před tím, než jsem se měla učit s malým zacházet, hysterický záchvat pláče, že to nezvládnu. Ale byla jsem připravená a z psychiatrie mi poslali neurol. Druhý den ráno jsem samozřejmě vyfasovala nejméně příjemnou a nejméně trpělivou sestřičku. Ale zvládla jsem to. Šestinedělí bylo také v pohodě, manžel měl otcovskou dovolenou a mamka prázdniny. Jak jsme si miminko přivezli domů, zjistila jsem jednu věc. A totiž, že mi dělá hrozně špatně dětský pláč. Malej je pohodář, ale večer pravidelně míval záchvaty pláče a mě to až fyzicky bolelo. Jasně, řeknete si, to je mateřský pud, ALE. Já musela odejít z místnosti ideálně někam, kde jsem ten pláč vůbec neslyšela. Chtělo se mi odjet pryč, zmizet, neexistovat. Volala jsem nějaké mamince do Úsměvu mámy, která měla zkušenost s poporodní depresí. Celé jsem jí to popsala a i ona uznala, že v takové míře to není normální.
Ono nakonec jsem si našla „svoje“ vysvětlení. Já sama jsem se narodila v 28. týdnu těhotenství a první dva roky svého života jsem probrečela. Nikdo nevěděl proč. A asi mám kdesi v sobě hluboko schovaný program, který se rozběhnul pláčem mého dítěte. Jak mi radí paní psycholožka, úzkostem je třeba se vystavovat. No a ono to přešlo, sice asi po 8 měsících, ale přešlo. Teď, když pláče, se sice necítím příjemně (a kdo taky jo), ale už mě to nebolí.
Takže milé čtenářky (nastávající) maminky, dvě poučky. Vystavujte se svým strachům a úzkostem. A pokud je dítě dlouho potichu, zbystřete, může jíst molitan nebo něco ještě horšího.
No rozepsala jsem se trochu víc, než jsem plánovala a to jsme teprve u pláče. Tak to rozdělím na více článků, protože je to dle mého důležité téma. Na co se můžete těšit příště?
Lidé s psychickými problémy by neměli mít děti – jak to vidím já.
Panické ataky a katastrofické scénáře.
Strach z opuštěnosti.
A další mateřská témata, mnou prožitá.
Pokud se vám článek líbí, napište mi komentář, potěší mě to.