Letos jsem již počtvrté byla na dovolené seniorů. Tentokrát jsme byli na mlýně nedaleko Třeboně. A jako byla spousta věcí, které mi tam vadily, od protivné paní kuchařky, přes hnusné jídlo a zimu a vlhkost na pokojích až po…
Ale víte co? Seniorům to nevadilo, protože jsou velmi veselí a radostní a líbí se jim prakticky kdekoliv, protože tam nejedou kvůli pěti hvězdičkám a luxusní stravě, ale kvůli tomu, že mohou být pospolu a ten čas si náležitě užívat.
A to oni umí jaksepatří. Pobyt byl zakončen nedělní bohoslužbou u nás ve sboru, senioři nám zazpívali, bylo přichystáno občerstvení, krásná atmosféra, paráda.
A myslím si, že by se leckteří mladí mohli učit radostnému duchu právě od našich seniorů, kterým je mnohdy přes 80, některým i přes 90 a hrají si s naším kloučkem na pískovišti, trpělivě vyklápějí bábovičky, aby je náš drak jediným pohybem rozmáznul.
Stále zpívají s kytarou písně z mládežnických zpěvníků, společně se modlí, jsou vděční za program, který jim Lukáš s Ondrou poskytují a hlavně? Neremcají. Berou věci, tak jak jsou a na všem se snaží vidět to dobré.
Až jsem se styděla, že já remcám.
Sdílela jsem s nimi svědectví, jak mě Pán Ježíš uzdravil, poprvé veřejně a byly to pro mne krásné chvíle. Opravdu ze srdce se radovali se mnou a chválili Pána.
A tak přes všechny trampoty jsem odjížděla s veselou myslí a pokojným srdcem.
Myslím si, že každému by prospělo strávit čas s natolik úžasnými, veselými a nezdolnými lidmi, jako jsou ti naši strýčkové a tetičky. Dodají vám optimismus, posílí vás ve víře a ukáží vám, jak je důležité radovat se z maličkostí.
Bábovičkám zdar!