Milí čtenáři, jistě jste si všimli, že posledních pár blogů se věnovalo tématu mateřství. Chápu, že to může hlavně bezdětné štvát, moc dobře si pamatuju, jak jsem se chtěla sejít s kamarádkami na pokec a ony si z toho udělaly maminkovskou skupinu, kde se nebavily o ničem jiném než o dětech. Plně si tento hendikep uvědomuji, ale ono se to má s blogem tak, že většinou píšete o tom, co právě prožíváte… No a já právě intenzivně prožívám mateřství (malej stůně, tak je to hodně intenzivní). Tímto se omlouvám všem bezdětným čtenářům, ale i tak se snažím v každém blogu vytáhnout nějaké základní principy, které platí bez ohledu na to, zda máte děti či ne.
A tak trochu doufám, že mezi svými čtenáři mám i nějakou maminku, která bude vděčná za tato témata. Jak to vnímám já, tak to, že máte dítě, jenom umocní ty potíže, které jste měli i před nimi. Já jsem bývala úzkostná, no tak jsem ještě úzkostnější a jde to až do paniky. Jako extrovert jsem potřebovala mít kolem sebe lidi, teď se bojím být s malým sama. A mohla bych pokračovat dále, ale to není smyslem tohoto blogu. Spíš chci ukázat, že má cenu číst i mé „mateřské“ příspěvky, protože si z toho můžete něco cenného odnést, i když děti nemáte nebo jsou už velké. Píšu vlastně stále o psychických problémech, jen je tím spouštěčem ten můj milovanej klouček.
Dneska momentálně jsem dost ve stresu, protože zítra měl manžel odjíždět na školení a to pro mě znamenalo být 3 dny s malým sama… Dost jsem se toho obávala asi tak poslední měsíc a čím víc se to blížilo, tím víc mě bolel žaludek. Trošku mi to připomíná mé studium na vysoké, čím víc se blížil termín nějaké těžké zkoušky, tím hůř mi bylo. A pak přišel den samotné zkoušky… A najednou… Nic! Byla jsem v pohodě, žádná nervozita nebo tréma, nic. Zkoušku jsem s větším či menším úsilím udělala a hádejte, co se stalo pak. Už jsem věděla, že mám hodinu na to se dostat do postele, že mi bude hrozně špatně. Zkrátka mi bylo zle až po zkoušce. Divný, ale bylo to tak. Rozumově jsem sice věděla, že zkoušku jsem udělala, že mi nic nehrozí, ale to moje tělo nechtělo pochopit. Takže jsem se neúčastnila žádných bujarých oslav a to ani u státnic, ale místo toho jsem se klepala pod dekou.
A vlastně velmi podobně to mám i teď. Když je manžel v práci a já jsem sama s malým, tak to zvládnu a pak, když manžel přijede z práce, tak do hodiny je mi blbě. Ale dost, že je to občas i na prášek. Jakoby moje tělo v zátěži vědělo, že teď si to nemůže dovolit, tak to všechno zvládnu, někdy dokonce i s úsměvem nebo dobrým pocitem, ale pak, když už je o malého postaráno a já si to „můžu dovolit“, tak se mi udělá zle. Můj doktor tvrdí, že to jsou vlastnosti panické ataky, že přichází ex post, tedy po nějaké vyšší zátěži, což celodenní péče o ročního syna pro mě tedy rozhodně je. Máte s tím někdo zkušenost, že vám bylo blbě až po výkonu?
V závěru chci ještě napsat milí čtenáři a čtenářky, že se hluboce omlouvám, ale budu psát o tom, co prožívám a čím si procházím, ať už se to bude týkat mé role matky nebo některé mé jiné role. Velmi jsem se nad tím dneska zamýšlela a ačkoliv chápu, že to někomu může přijít otravné, moje mateřství je vlastně něco, čím teď žiju a nemohu ho tedy ze svých blogů vynechat, zkrátka bych neměla o čem psát. Tak mi prosím odpusťte a buďte shovívaví k mým mateřským výlevům. Snažím se na konkrétních situacích zobecnit principy, které mohou být užitečné pro každého.
Dneska byla neděle, což pro mne znamená dopolední hlídání na bohoslužbě, jsme ve fázi lezení na stupínek a zkoumání kabelů k mikrofonům. Na půl ucha jsem si i poslechla zajímavé kázání o dobré zprávě, kterou se Jan Křtitel dozvěděl ve vězení. A vlastně mě napadlo, že tou dobrou zprávou nemusí být jenom určité sdělení, ale i člověk. Tak vás chci dnes povzbudit, buďte dobrou zprávou pro ostatní… Já jdu dolů být dobrou zprávou pro manžela, že si vezmu malého a pojedeme ven.